»Le cauchemar«

15. června 2009 v 11:09 | Rieuse |  Le barbouilleur
Zlý sen (povídka na téma sen)


... Konečně večer. Po dlouhém, namáhavém a únavném dnu konečně večer. Jak krásný pocit. Jde se spáát. Vlezu do sprchy a jen cítím jak ze mě opadá napětí nastřádané za celý den. Teplá voda mi uvolňuje každičký sval v těle a já se cítím volná. Osuším si vlasy ručníkem a vklouznu do modré saténové košilky. Pravda, v prosinci je na ní trochu zima, ale mě se skutečně líbí.
... Vešla jsem do pokoje, rozsvítila lampičku a zhasla velké světlo. Zkontrolovala jsem mobil a položila ho vedle radiobudíku na noční stolek. Konečně jsem si mohla lehnout. Padla jsem do těch natřepaných peřin a spokojeně se zavrtěla. Teď už jen začít vrnět - pousmála jsem se.
... Strčila jsem nohy pod peřinu a ruku pod hlavu. Jako vždy jsem si nechala rozsvícenou lampičku. Nevím proč, ale ze tmy mám prostě strach, jako by mi bylo 6 a ne 16. Ano, občas se za to stydím, ale ve své podstatě jenom sama před sebou, protože o tom nikdo neví.
... Pomalu ale jistě mi těžknout víčka. Všechno kolem mě se pomalu ztrácí. Zvuky z ulice, zvuk televize z obýváků, můj pokoj...
... Proč mám pocit že je něco jinak?? Otevřu opatrně oči. Kde to jsem? rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde nic nebylo, jen vedle mě praskal oheň. To mě uklidnilo, opět jsem si lehla a otočila se na bok abych mohla koukat do těch dokonalých barev. Oheň pro mě znamenal bezpečí. Byl to můj nejoblíbenější živel. Jako jediný dokázal zahnat tmu, protože voda tmu neuhasí, vítr ji nerozfouká a ze země vám světlo nevyklíčí. Ale to nebyl jediný důvod proč jsem oheň milovala. Oheň mi poskytoval odpovědi na moje otázky, ačkoliv byly občas dvojznačné nebo odpovědí byla otázka druhá. V něm jsem si mohla přemítat svoje myšlenky. Když jsem měla v blízkosti oheň, byla jsem doopravdy spokojená.
... Po chvilce, kdy jsem se do něj upřeně dívala zmizel. Najednou byl - pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit nechápala jsem to. Dedla jsem si a začala šmátrat rukama. To není možné. Moje bezpečí je pryč! Nikde nebylo ani památky po nějakém, jakémkoliv zdroji ohně. Nikde nebylo památky vůbec po ničem. Všude kolem mě byla jenom tma. Nicota. Zvedla jsem se na nohy a rukama začala máchat kolem sebe - nic. Pomalu jsem šla dopředu. Nebo dozadu? Na sever, na jih, na východ, na západ? Nevím! Ať jsem šla ale kamkoliv, stále jsem na nic nemohla narazit. Zavolala jsem ale můj hlas místo aby se zastavil o nějakou překážku, zněl prostě dál. Už jsem to nemohla vydržet, rozběhla jsem se. Nevěděla jsem ani kam a ani proč, ale neznala jsem jiné východisko. Co jsem mohla dělat?
... Nedlouho po tom co jsem začala takhle nesmyslně utíkat jsem upadla. Zakopla jsem. Zakopla jsem o - nic. Rychle jsem se vyškrábala zpátky na nohy a změnila směř. Stále nic. Začala jsem skákat nahoru jako mominutá s nadějí že na něco narazím, ale ani tyto pokusy mi neodhalily žádnou novou pravdu, jen to že je tam nic. Jen jedno velký nicovitý NIC.
... S pocitem beznaděje, samoty, bezcenosti, nicoty a touhy po něčem co v ničem nenajdu jsem se sesunula k zemi. S myšlenkou, že kolem mě už navždy bude nic jsem se schoulila do klubíčka a tiše se modlila.
... V cuku letu jsem seděla, zpátky ve svém pokoji, ve své posteli. Z očí mi tekly slzy a lampička, byla zhasnutá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 angel angel | Web | 15. června 2009 v 18:14 | Reagovat

páni..až mě z toho zamrazilo....vážně dobrý...a sklvělej nápad

2 Lucett Lucett | Web | 16. června 2009 v 16:55 | Reagovat

Andy tve! ty můj talente, to bylo úžasný! <3

3 Angelot Angelot | Web | 3. dubna 2010 v 19:08 | Reagovat

Och, och, děkuju :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.