Tak jsem po dlouho dlouhé době zase projížděla kompletně blog (Ono tady ani není mo článků - myslím že se vejdu do stovky :D) a dostala jsem se k jednomu odkazu a to můj astroportrét. Zas a opět jsem zírala, jak je to přesné. Prostě to sedí jak nic.
Uplně jsem se v tom zase viděla. A to jsem si myslela, jak jsem se změnila. Ale jak to čtu, mám pocit, že jo, to přesně jsem já. Uplně jsem si vybavovala dané situace.
Dostává mě to :)
A nejvíc mě potěšilo - smysl pro umění - hudba, film, psaní, malování (Ano, všechno miluju, jen ani jedno neumím :D)
a pak empatie a podobně, což znamená, že pro mě bude nejlepší práce pro lidi :) Přesně to chci. Přesně po tom toužím → psychologie, vychovatelka v dětském domově, metodik prevence. Něco z toho. Chci tu být pro lidi. Chci je chápat.
Takže ale kdo jsem já?
Jsem opravdu taková, nebo to v tom jen hledám, protože se mi to líbí?
Doufám že to jsem já.
A vlastně tenhle článek vůbec nemá smysl, je to pár myšlenek, co mě napadlo v jedné chvíli. Prostě puf, zahltily moji hlavu. A díky bohu, že jsem si to přečetla, protože se mě hodně lidí snažilo odradit od studia psychologie, a po tom co jsem to přečetla, už mám zase pocit, že se nenechám vyvyklat :)

Tak do studia psychologie ti přeju hodně štěstí, protože se tam za prvý hlásí celkem dost lidí, a za druhý se pak uplatnit je celkem obtížný :)
Nicméně mám podobný pohled jako ty - být tu pro ty, co to potřebují. Takže i já se budu hlásit na humanitní obor, konkrétně na sociální péči, tak doufám, že mi to vyjde :)