»Vina

17. října 2010 v 13:52 | Angelot |  Le petit carnet
Tak jsem včera o půlnoci napsala článek a samozřejmě jsem už neměla připojení k internetu, tak vám ho sem hážu teď. Jen když se tak zpětně podívám, tak zjišťuju, že ten článek jen dokazuje že sobec vlastně jsem, ale stejně to sem musím hodit celé v původním znění.

Půlnoc je asi nejlepší doba na psaní článků.
Nevím - mám v té hlavě tak jasno, nebo naopak tak zatemněno?
Lhát se nemá - a já lhát ani neumím. Ale vyhnutí se otázce se dá za lež považovat taky. Slíbila jsem kamarádovi, že jeho holce, což je moje nejlepší kamarádka neřeknu, že jsem s nimi byla venku, aby se zase nepohádali, že ona o tom nevěděla. Tak když se mě dneska na to zeptala, otázce jsem se vyhnula se strašnými výčitky svědomí. Bylo mi z toho zle. Nechtěla jsem. Napsala jsem mu sms, jestli jí to nechce prostě normálně říct, být upřímný.
Ona si se mnou pak chvíli psala na icku a pak najednou nic, konec, neodepsala, odpojila se, odešla.
Tak jsem psala jemu. Po dvou hodinách mi odepsal, že nikam nejela, ale že je na mě nasraná. Řekl mi, že jsem jí asi neměla lhát. Jo, paráda. Takže já mu zachraňuju zadek, aby se nepohádali, protože to už mě strašně unavuje v poslední době a strašně mě to mrzí a pak jsem ta špatná?
Tak jsem jí hned volala. Prvně mi to položila, podruhé jen nasraným tónem zahuhlala "No?" tak jsem s ní chtěla mluvit a ona že za půl hodiny na icku.
Můj stav by byl příhodný pro nějaký psycho film.

Sedíc na posteli, kolena pod bradou a kotníky překřížené. Ruce zapletené ve vlasech, jež byly rozcuchané do všech stran a zakrývaly obličej se zarudlýma očima a uslzené tváře. Z úst se draly zoufalé výkřiky postupně udušené polohlasnými vzlyky.
Sklonila hlavu ke kolenům, rukama škubla za vlasy a počala mlátit okolo sebe a nepřestávala vzlykat. Slzy tekly dál a ona měla strach.

Jo, takhle nějak by to sedělo.
A proč? Protože mám pocit, že mi za chvíli praskne hlava. Každý vždycky přijde, aby si postěžoval, vylil srdíčko a je mu líp a po mě se nikdo neptá. Já to prostě nemám komu říct. Jen Lucince, popřípadě se vypsat na blog. Bohu díky za to. Nevím sice nikdy, jestli mi někdo pomůže to nést, ale minimálně se cítím líp, že jsem to napsala. Ale chci, aby o mě taky měl někdo zájem. Aby otázka - "Jak se máš?" -nebyla jen zdvořilostní frází, ale opravdový zájem o mojí osobu. Já se neustále snažím tu být pro všechny, pomáhat jim, vyslechnout je, ale sama jsem taky člověk a ne jen schránka na jejich pocity a problémy.
No spor nakonec dopadl tak, že jsem prostě špatná, oni se málem rozešli, já odnesla to, že jejich vztah není na sto procent upřímný a jako závěr mi došla věta "Jdu spát, štípou mě oči od breku, když jsem (bla bla bla - to říkat nemusím ;))" a psala jsem já jí, že jsem kvůli ní prožila právě asi největší hysterický záchvat ve svém životě? Ani zmínka o slzách. Proč bych jí to cpala? Proč jí tím zatěžovat? Proč jsem tak blbá, proč se nechovám jako někteří jiní?
Každopádně musím říct, že mě to strašně mrzí a "lhát" jsem jí neměla (vyhýbat se otázce), ale chtěla jsem jen jedno, aby se nepohádali - zase.
Proč se snažit?

Rukou prohrábla afinu a zahleděla se do nikam. Chvíli prostě koukala, zhluboka dýchala a přemýšlela. Nemělo to cenu. Neměla co dělat. Sebrala se a šla si lehnout do postele. Se slzami kutálejícími se po jejích bledých tvářích ulehla do peřin, objala plyšového medvídka a uklidňovala se tím, že on ji neopustí. On ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sonička Sonička | Web | 17. října 2010 v 14:09 | Reagovat

Méďa se mnou taky vždycky vydržel, když ostatní selhali.

2 Werča Werča | Web | 17. října 2010 v 16:16 | Reagovat

Docela ti rozumím. Takovýhle věci mě taky štvou, kdy vlastně pomáháš druhým a nakonec jseš ta nejhorší ty. A to, jak ti je, už je každýmu úplně jedno. Naštve to, zamrzí to.
Držim palce, ať to zvládneš ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.