Už vím, co to znamená nenávidět.
Už vím, co to je, když kluk je totální - ale když říkám totální, myslím tím totální - kretén.
Už vím, že za to doopravdy nestojí.
Už vím, že nemám věřit hezkým slovům.
Už vím, že když se kluk přehnaně snaží, je buď mimino, nebo nadrženej kretén, co vás chce jen do postele.
Už vím, že dát facku není těžké, když je ve vás dost vzteku.
Už vím, že když začnete řvát, uleví se jen trochu.
Už vím, že raději už nic vědět nechci.
Nesnáším ho, kreténa! Blbec, blbec, blbec. Nejsem nána, co se s klukem vychrápe, aby on měl někoho do zálohy. Ba co víc, já nechrápu s nikým (Staromódní? Možná. Naserte si, to je moje věc.). Ale kurva, kluk co se mnou klidně jde ven (Ven rozuměno k němu) a nedělá mu problém se se mnou líbat a cpát mi sladké řeči, ale kdo ví, co s kým dělal, den, dva, týden předtím a týden potom. Bůh ví, co dělal v tom prosinci, když se mnou trávil dost času - ale co ty chvíle co jsme spolu nebyli. Bože, teď bych se nedivila, kdyby v mezičase klátil nějakou slečinku. Bože, je mi z něj na blití. Nenávidím ho. Mám takovou chuť mu jednu lísknout. Mám chuť jít ven, někam daleko a začít šíleně řvát a řvát.
Bože, já chci svoje nevinné dětství. Nechci cítit tu bolest. Nechci cítit to zklamání. Nechci cítit ten pocit využití. Bože, chci zpátky nějaké svoje sebevědomí, i když jsem ho nikdy moc neměla.
Kdyby na mě tenkrát nepromluvil a nesnažil se jak debil, tak jsem momentálně pravděpodobně 4. měsíce šťastně zamilovaná s jedním klukem, který se mohl přerazit, jen aby měl chvilku na to být se mnou. A já ho nechám kvůli takové pi*i, která mě chtěla pravděpodobně jen fiknout.
Je mi za mě na blití. Jsem zklamaná ze sebe. Je mi na nic. Chci se jít opít. Achjo. Chci konečně začít normálně žít, ne jít od zklamání ke zklamání.
